FS ČCE Semtěš

04.01.2015 22:41

O  sboru   ČCE   v Semtěši

 

    Já zajisté přijal sem od Pána, což i vydal sem vám, že Pán Ježíš v tu noc, kterouž zrazen jest vzal chléb. A díky činiv, lámal a řekl : Vezměte a jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme, to čiňte na moji památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka : Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, to čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku.

1.Korintským 11.22-24

/kralická verze/

 

   „ Léta vtělení Páně 1414 začal s velebným a nejsvětějším přijímáním svátosti oltářní pod obojí způsobou,totiž chleba a vína,obecně podávaným všemu věřícímu lidu,ctihodný a znamenitý muž,mistr Jakoubek ze Stříbra,hotový bakalář svatého bohosloví,a někteří kněží,tehdy v této věci,v slavném a vznešeném městě Pražském,a to nejprve v kostelích sv.Vojtěcha na Novém Městě,sv.Martina ve zdi,sv.Michala a kapli Betlémské na Starém Městě pražském. A věru to nejsvětější přijímání postupem času,čím více bylo zastrašováno pohrůžkami a násilím,tím více mohutnělo a rozmáhalo se ve věřícím lidu obojího pohlaví. „

                                         Citát z Husitské kroniky od Vavřince z Březové

 

O   době    předtoleranční

   Chceme-li psát o historii tolerančního sboru musíme se ve většině případů nutně vrátit ke kořenům,do období Husitského hnutí v 15.st.

   K prvním dokladům o přívrženectví lidu semtěšského k přijímání pod obojí můžeme považovat pečeť tehdejšího držitele semtěšské tvrze Weygla ze Semtěše ,připojenou na stížný list do Kostnice 2.9.1415.Na tento protestní list české šlechty proti upálení Jana Husa přivěšuje svoji pečeť 452 pánů z celého českého království. Mezi prvními 35 vysoce postavenými českými šlechtici figuruje na prvním místě pečeť nejvyššího purkrabího Čeňka z Vartenberka, hlavou moravské skupiny 22 vysoce postavených pánů je zemský hejtman markrabství Lacek z Kravař. Většinu stěžovatelů však představovali drobní zemani – je jich na 400, mezi nimi tedy i výše zmíněný držitel Semtěše Weygl. Pro úplnost k tomuto listu dodávám, že r.1416 povolává kostnický koncil k odpovědnosti všechny české pány, kteří tento protest podepsali. V únoru 1416 je věc usnesena, v květnu vyhlášena – do 50 dnů se mají stěžovatelé dostavit před sněm. Samozřejmě se nedostaví nikdo…

 

Stížný list do Kostnice

 

   Husova smrt, místo aby byla pro Čechy výstrahou, vyvolává přesně opačný účinek. Přijímání podobojí se rychle šíří, brzy se stává samozřejmostí.

   Okolí Semtěše bývalo protkáno českobratrskými sbory. Přáli jim pánové Bojmanští, Chotounští, Zbislavští, později i Žehušičtí. Hlavní sbor byl nejpravděpodobněji ve Starkoči. Původně utrakvistický /Utra Que – Pod obojí/ ,později barokně přestavěný / 1738/ katolický kostel stojí dodnes, poslední odpočinutí v něm našli chotounští páni. Zbislavský sbor byl zbořen a na jeho místě byl 1717 postaven kostel katolický, zasvěcený Nejsvětější Trojici. Mluví se i o evangelickém kostele v Bojmanech a Dolních Bučicích, kde se při opravě nyní katolického kostela nalezl starý táborský Kancionál. Ten je uložen v zámecké knihovně v Žehušicích / Fr.Bednář-Památník Českobratrské církve evangelické,Kalich 1924/.

   Nyní je na místě všeobecně zmínit důležité okamžiky předtoleranční evangelické církve.                          

Od Husovy smrti nebylo české evangelictví  jednotné. V řadě směrů zaujal vedoucí místo směr pražských mistrů – podobojí – a směr s původem v Táboře – Táboři – kterým se později říkalo „staří Čechové“ nebo „evangelíci“. Od Lipan /1434/ byla církevně-politická moc v rukou podobojí /Pražanů/. R.1452 Jiří z Poděbrad samosprávu Táborů úplně zlikvidoval – ti byli včleněni do církve podobojí. Právě oni však sále propracovávali myšlenky české reformace. Roku 1457 vzešla z táborské teologie  nová církevní organizace – Jednota bratrská. Na Moravě byly počátky reformace slabší, ale svobodnější. Zdejší hnutí nebylo masové, za Husovým učením stála především moravská šlechta – r.1462 zřídil Jan Rokycana první děkanství na Moravě.

   Již v 15.st.se čeští evangelíci dopracovali ke všem základním myšlenkám reformačního učení. Věděli o tom, že jsme spaseni milostí Boží v Kristu skrze víru – Sola fide, sola gratia. Právě oni už v Soudci chebském /1432/ zdůraznili jedinou autoritu Písma svatého a vztah věřících k Písmu – Sola skriptura. Z toho vyplynulo, že všechna čest náleží toliko Bohu – Soli Deo gloria. Proto pro ně byla církev sborem vyvolených a ospravedlněných. Česká církev 15.st.nese všechny charakteristické rysy reformace.

   Přestože teologicky byli čeští evangelíci ještě v době vystoupení Martina Luthera /1517/ stále na vysoké úrovni, počaly se již projevovat první příznaky úpadku. 20.ledna 1524 bylo Synodem a zemským sněmem vypracováno Vyznání a řád církve. To bylo svědectvím o tom, že se česká reformace dopracovala přes Táborskou konfesi /1431/, Soudce chebského /1432/ a další, k základům reformačního učení, své zásady pevně formulovala dávno předtím, než reformace švýcarská /Calvin/ nebo německá /Luther/. Navíc se soustředila na Večeři Páně jakožto dar Boží milosti. Vzápětí se ale dolní konzistoře zmocnili konzervativní Podobojí a všechna usnesení zvrátili, evangelické kněze z Prahy vypudili, čímž se české evangelictví dostalo na více než tři desetiletí do hlubokého útlumu. Moravští evangeličtí teologové, vedeni Optátem, dále pracovali a byli ve styku s německou reformací – i když se s Lutherem rozcházeli v otázce Večeře Páně. 14-15.3.1526 si vydali vlastní konfesi a řád. Evangeličtí kněží,v Čechách pronásledovaní, často nacházeli útočiště právě na Moravě.

   Obecný úpadek církve ve 30.a 40. letech 16.st. se nedotkl Jednoty bratrské. Ta právš tehdy rozkvétala, ale čekala ji další zkouška. Závislost českých evangelíků i Jednoty bratrské pod Augustovým vedením na německém luterství se projevila při tzv. Šmalkaldské válce /1545 – 47/. Němečtí luteráni bojovali proti Karlu V.,bratru habsburského držitele českého trůnu Ferdinanda. Karel ho požádal o pomoc, byla vyhlášena branná povinnost. Čeští evangelíci, zvláště královská města a šlechtici Jednoty bratrské, tuto povinnost odmítli a s německými luterány sympatizovali. Avšak po porážce tohoto povstání také nesli následky. Tato událost se dotkla i držitele žehušického panství – jehož součástí byla i Semtěš – Václava z Nestajova. Ten byl za účast v tomto povstání potrestán konfiskací veškerého majetku, který byl vydražen. Žehušické panství nakrátko koupil Karel st.ze Žerotína. Popravy, konfiskace majetku a vězení,to byla „odměna“. Na dlouhá léta byl uvězněn i Jan Augusta…

   Roku 1554 vydal Ferdinand I. mandát proti rozpustilosti kněží, čímž započalo nové pronásledování Lutherem ovlivněných kněží v Čechách. Mnozí z 200 vypovězených našli útočiště na Moravě. V roce 1556 byl uveden do Čech Jezuitský řád, od kterého si Ferdinand sliboval pomoc k rozmachu katolictví.

   Po nástupu Maxmiliána na český trůn rostla snaha protestantů o potvrzení svobody,sám Maxmilián je charakterizován jako jediný Habsburk, který jim byl nakloněn. V roce 1566 vypracovali konfesi, ve které zdůrazňovali, že evangelíci na Moravě nejsou podobojí, ale samostatná církev. V té době bylo na Moravě z původně 500 katolických far 450 evangelických. Proto byl ještě téhož roku i na Moravu uveden Jezuitský řád k nápravě poměrů.

   Kompaktáta v té době již téměř nebyla zachovávána. Tak se konečně v roce 1575 sjednotili v otázce potvrzení nového vyznání víry čeští evangelíci, podobojí i Jednota bratrská a předložili Českou konfesi, kterou Maxmilián přijal, ale potvrdil jen ústně.

   Novou vlnu rekatolizace u nás představuje nástup Rudolfa II. na český trůn. Koncem 16.st. totiž bylo v Čechách pod správou katolické církve jen 336 far z celkového počtu 1366 far. Farářů bylo jen 664. Bratři měli asi 50 sborů. Jan Leatus Čáslavský o této době říká, že nepočetnější byli v Čechách luteráni, potom katolíci, po nich filipisté a podobojí a nakonec bratří. /ThDr.Ilja Racek-Rudolfův Majestát,1984/. Nástup katolictví v té době byl dílem činnosti Jezuitského řádu, dílem prodeje evangelických panství cizím katolickým rodům, dílem i rozkolu v protestantských řadách u nás i v Evropě, mj. i sporem mezi luterány a stoupenci Filipa Melanchtona – filipisty. Nárůst katolizmu nastal i v zemích uherských a rakouských. Uherské stavy r.1604 proto žádaly panovníka o potvrzení víry pro Uhry – byly odmítnuty. To vyvolalo všeobecný odpor, v jehož čele stál reformovaný sedmihradský pán Štěpán Bočkaj. Opanoval Uhry, r.1605 vpadl do Rakous a na Moravu s cílem odstranit Rudolfa II. z trůnu. Morava, v čele s katolíkem Karlem z Lichtentenštejna, se však k povstání nepřipojila.  

   A tak r.1608 měl Rudolf II. proti sobě nejen Uhry, ale i rakouské stavy, vystupující společně jako rakousko-uherská konfederace v čele s Matyášem,jeho bratrem, která ho v těchto zemích zbavila vlády. Téhož roku se ke konfederaci přidala i Morava pod vedením Karla st.ze Žerotína pod vidinou náboženské svobody. Nyní bylo třeba, aby se přidaly i Čechy, české evangelické stavy však chtěly Rudolfovu tíseň využít jen sami pro své vlastní cíle bez ohledu na okolní země. Uhry měly Matyášovo potvrzení Augšpurské /luterské/ a Helvetské /Kalvin/ konfese, Morava měla příslib zemských náboženských svobod. Avšak české evangelické stavy pod vedením Václava Budovce z Budova a Jindřicha Matyáše Thurna slíbily Rudolfu II. v jeho tíživé situaci věrnost, ovšem pod podmínkou písemného přijetí České konfese z.r.1575. Vojsko konfederace již stálo před Prahou – libeňským mírem bylo nebezpečí zažehnáno za podmínky, že po smrti Rudolfa II. připadnou Čechy jeho bratru Matyášovi. 9.7.1609 byl císař vlivem tvrdého nátlaku podepsat tzv. Rudolfův Majestát, což byl v té době nejsvobodomyslnější náboženský zákon. Byla obnovena dolní konzistoř,stejný počet členů tu měli kněží podobojí /římské svěcení/, kněží evangeličtí /vuttenberská ordinace/ i kněží ordinace bratrské. Rudolf II. však nebyl spokojen s Matyášovým nástupnictvím ani s jeho konfederací a tak si pozval na pomoc bavorské vojsko v čele s bratrancem Leopoldem. Ti ovšem byli přesilou vojsk českých stavů a konfederace 11.3.1611 vyhnáni z Prahy. Tím byl i císař Rudolf II.zbaven vlády…

   Náboženská pohoda v Čechách a na Moravě netrvala dlouho. Nástupem císaře Matyáše na český trůn v roce 1612 začíná nová vlna rekatolizace, nejprve na Moravě, po té v Čechách. Evangelíkům byly odňaty některé chrámy, evangelické fary byly obsazovány katolickými kněžími. Již v této souvislosti se setkáváme s později neblaze proslavenými jmény Slavata a Martinic. Čeští stavové zjistili, že Matyášova vláda postupuje nesnášenlivěji než ta Rudolfova. Matyáš jim totiž nemohl odpustit jejich odmítnutí konfederace…

   Rozpor mezi svobodou vyznání,uzákoněnou v Majestátu, a její faktické nedodržování vedlo k výbuchu stavovského povstání. Napětí vyvrcholilo r.1617 nástupem Ferdinarda Štýrského na trůn, bořením nekatolických kostelů. To vše vyústilo v reakci, když 23.5.1618 byli dávno nesnášení královští byrokraté Slavata a Martinic spolu se svým písařem vyhozeni z okna dvorské kanceláře Pražského hradu. V čele tohoto českého povstání stáli hlavně páni německého původu – Jindřich Matyáš Thurn, Ondřej Šlik, Colonna z Felsu… V tomto smyslu nebylo toto povstání vpravdě českým ani lidovým, šlo o vzpouru privilegované elity. Nevyhraněnost programu,radikalismus vůdců, trvalý nedostatek peněz pro z větší části „koupenou“ armádu, malá odhodlanost, ale zejména slabá odezva a podpora z ciziny – tp byly hlavní zápory tohoto povstání. Zvláště na politickou,vojenskou i hmotnou podporu nekatolických zemí povstalci spoléhali nejvíce, především po volbě falckého kurfiřta Fridricha českým králem v roce 1619. Když ztroskotala i poslední naděje,vkládaná do Gábora Betlehena,sedmihradského vévodu, likvidace povstání na sebe nenechala dlouho čekat. Povstalci dlouho hráli o čas, o odklad rozhodujícího střetu. Čekali na zázrak, ten se však nekonal. 8.11.1620 bitvou na Bílé hoře bylo povstání poraženo…

 

Pobělohorská  tragedie

   Krutá odveta za povstání na sebe nenechala dlouho čekat. Ferdinandem II.pověření vykonavatelé Slavata a Martinic tuto roli s radostí přijali. Konfiskace statků a majetků účastníků rebélie, úkladné vraždy, to vše vyvrcholilo 21.6.1621 exekuční popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze.

Samotná bitva na Bílé hoře byla maličkostí proti tomu,co následovalo… Království české se pro Habsburky stalo dědičné po meči i po přeslici, panovník si přisvojil zákonodárnou moc. V rychlém sledu konfiskačních vln, nemajících dosud v našich dějinách obdoby – tři čtvrtiny půdy v Čechách změnilo majitele, vyvlastněna byla především protestantská šlechta. Němčina se stala úřední řečí, nová ústava kodifikovala katolictví jako jediné povolené a podporované náboženství. Doposud převážně evangelické Čechy byly podrobeny dlouhé a masivní rekatolizační kúře, provázené masovou emigrací. Do Čech se vrátili Jezuité, Kapucíni, Premonstráti, kteří se této role s gustem ujali…

   V Semtěši a okolí se houževnatě udržovalo přesvědčení českých bratří. Nevyhaslo ani po Bílé hoře i přes nevybíravé prostředky. V listopadu 1622 a následně 1623 byli z Čech vypuzeni všichni nekatoličtí duchovní. Mezi nimi odešel i Pavel Winkler, senior Chrudimska a kněz v Semtěši ./archiv MěM v Čáslavi/. 1624 byl vypuzen i Matouš Ulický – kněz podobojí v Čáslavi. Po třech letech se tajně vrátil do Čech a posiloval ve víře husitsky věrné čáslavany i okolní selský lid. Přebýval na zbořeném hradě Smrčanském u Chválovic, tajně navštěvoval svoji nemocnou manželku v Čáslavi. Tam byl jat, uvržen do vězení a mučen. Vinili ho, že pobuřoval sedláky proti vrchnosti a Večeři Páně jim vysluhoval. Mohl si zachovat život, stane-li se katolíkem. On však zůstal věren svému přesvědčení a proto byl 11.9.1627 v Čáslavi na „Stínadlech“ popraven… /Jeho pomník byl odhalen 6.7.1924 – Podoubraví,roč.1927/.

 

 

   Další vlna emigrace se zvedla po vydání Obnoveného zřízení zemského 10.5.1627. Obsahovalo již dříve zmíněné zakotvení absolutní moci habsburské dynastie, ale především paragraf A/23 – povinné katolictví /Hořejš-Toulky českou minulostí,díl III,str.210/. Mandát nekatolickým stavům nařizoval buď do šesti měsíců přejít ke katolictví nebo prodat nemovitosti a do května dalšího roku se vystěhovat. Tak se do exilu odebral Komenský, Karel st.ze Žerotína /1564-1634,hlava moravských stavů,na svém panství ukrýval uprchlíky z Čech i tiskárnu Bible Kralické/, Karel Škréta, Václav Hollar atd. – 185 šlechtických rodin, masově utíkali poddaní z pohraničních oblastí… To vše za zlověstného hřmění třicetileté války…

   Roku 1664 byl ustaven episkopát Královéhradecký. Vznikl ve starém orebitském kraji, kde protestantství přežívalo nejvytrvaleji a kde údajně žilo na 50 000 „kacířů“. Bylo štěstím, že Semtěš spadla pod tuto diecézi, kde bylo s nekatolíky zacházeno daleko mírněji než např. v sousední diecézi Kutnohorské, kde tamní biskup, bývalý mincmistr na Horách Kutných, Václav z Vřesovic, horlivý katolík, dal např. i zničit Žižkův hrob v Čáslavi. Na rozdíl od něj Jan Leopold Hay, biskup Královéhradecký, „nedopouštěl evangelíkům ubližovati“.

A tak se bratři ze Semtěše, Podhořan,Starkoče,Lovčic,Lipovce,Ronova,Vinař atd.nadále tajně scházeli v Modlivém /Čertově/ dole u Lovčic, po stodolách, v žulovém seskupení skal u Semtěše,dnes zvaném „Vlčí skála“ /název snad pochází od toho,že tlumený zpěv věřících zněl do okolí jako vlčí vytí/,u Zdechovic v místech dnes zvaných Kamenná lavice /lože/.

 

                                                            Vlčí skála -  Žižkův stůl

 

J.Ptáček : Čertův důl,

/ Podoubraví,roč.II.,č.4.,1925/

   V Lovčicích u Koudelků bylo v ten červnový podvečer živo. Třebaže byli unaveni celodenní prací, těšili se, že dnes přijde těšitel duší,kazatel Jan Podolský /jako kaplan v Kutné Hoře byl na rozkaz Viléma Vřesovce 27.7.1623 poslán spolu s jinými bratry do vyhnanství – často však docházel do Čech, aby povzbuzoval tajné vyznavače evangelia – pozn.aut./.

Byla doba zlá,bratří se museli se svojí Biblí skrývat, množili se totiž zrádcové – naoko se klonili k bratrům, aby vypátrali místa jejich tajných schůzek a pak je za mrzký peníz udávali. Těšili se i Barunka a Václav Koudelkovi : „Ano,radost máme všichni z celého okolí – z Vinař,Bousova,Lipovce,Podhořan,Semtěše,Podola i Starkoče. Dnes budeme v místě,které málokdo zná, kterému se každý vyhýbá, že prý tam straší. To je právě naší záchranou,neb jinak by bylo dávno prozrazeno a my bychom byli ve vězení v Žehušicích. Máme sice ještě tajnou skrýši v lesích semtěšských,ale toto je nám bližší a milejší. Však naší bratři mimo semtěšské sem rádi chvátají.“

   Ale ve skrytu duše měli strach ze zrady,v rozjímání jsou málo opatrní. Nelíbí se jim starkočský kostelník Havrda,který je popichuje a je o něm známo,jak se na penízek třese. Byl tu i jezuita Mercis,usilující o vyčištění „bejlí“ kacířského.

   Přiběhl soused Pavlík,Horák i Ruml a odebrali se za starým Koudelkou – Písmákem a vykladačem Písma – listujícím v Bibli,ve vepřovici vázané. Bylo po desáté hodině,světélka chalup a statků zhasínala. Všude ticho,všude klid.V bezměsíčné noci vytrácely se postavy,kmitaly nocí – nejprve jednotlivě,pak houfně,jak jich přibývalo. Jsou tu i bratři ze Semtěše,Podhořan,ze Starkoče Horákové,Pert,Crkalové,Doležal,Novák,Ptáčkové,Horký se ženou a dětmi,z Lipovce Štajner,Horký,Vraný, z Vinař Horákové s Merunkou, ano i Michálek z Ronova a bratři z Lovčic.Již si ruce podávají a tlumeně hovoří. Chlad je ovanul všeru noci v černé rokli,200 metrů dlouhé,opukové,křovím a stromy po stranách porostlé.

   Poslední přišli podolští a v čele jejich průvodu již očekávaný kazatel. Přivítal se s nimi a započali zpívat píseň : „Jak holubička tichá,do rozsedlin skal pospíchá,před bouří se ukrývá,tak se duše…… „- vtom kdosi zvolal – „Jsme zrazeni !“ Hluk se ozývá zepředu i zezadu,panika padá na všechny. Jen starý Koudelka velí tiše : „Pojďte tiše za mnou.“ A již je vedl tajnou stezkou k Vinici…

   Zrádci,lační peněz,vedeni starkočským kostelníkem,postupovali k dolu od Starkoče a Lovčic. Ve tmě někdo z nich zakopl o kořen a tím se prozradili. Když se uprostřed dolu setkali,žádného kacíře ani za svitu pochodní nenašli… „To sám čert odtud vyvedl ty své spojence… Ano,jen čert je mohl zachránit „ – ozývaly se hlasy. I chvátali odtud,jako by jim byl čert v patách,zklamáni v naději na bohatou odměnu.

   Nazývali to místo slz i vzdechů „Čertovým dolem“ – ten název drží se podnes.

Obyvatelstvo se chovalo navenek jako katolické,protože muselo. Jediným a hlavním zjišťovacím kritériem k náboženské příslušnosti bylo,zda se věřící jednou do roka,zpravidla o Velikonocích,dostavil ke zpovědi a svatému přijímání. O tom pak musel každý poddaný podat své vrchnosti potvrzení od faráře. Semtěš,jak jsem již zmínil,spadala pod královéhradeckou Diecézi,farnost starkočskou. Tam také byl lid semtěšský povinnován „velikonoční zpovědí“. Později,když v r.1717 vzniká farnost zbyslavská,se tato povinnost přesouvá do Zbyslavi. Potvrzení museli předložit žehušické vrchnosti.

   Zpovědní seznamy se vedly od roku 1656 a věřící byli řazeni do čtyř kategorií :

1.Kající se věřící /chodili ke zpovědi/

2.Nekající se /vyhýbali se kostelu/

3.Kacíři

4.Obrácení na víru

   V archivu Arcidiecéze pražské se zachovalo 52 knih,ve kterých je zapsáno tisíce a tisíce českých bratrů,kteří v letech 1671 – 1725 buď nekonali nebo špatně konali náboženské povinnosti,jak je předepisovala římsko-katolická církev o Velikonocích. Tyto Seznamy dle jednotlivých krajů vydal historik J.V.Šimák pod názvem „Zpovědní seznamy“.

Vypisuji z tohoto díla jména někdejších obyvatel Semtěše /mnohá příjmení se dochovala až dodnes/.

   Roku 1671 se jako špatní,nedbalí a vlažní katolíci uvádějí tito :

Kateřina,manželka sudího /rychtáře-pozn.aut./ Martina Hronka,s dcerou Kateřinou a synem Tomášem, pachtýř Václav s manželkou Annou, Kryštof Vrbenský, Jiří Pelikán – podruh – se svojí sestrou, Martin Podávka se ženou, Jan Žilka s manželkou a dcerou Alžbětou, Kateřina a Alžběta – služebné, Kateřina Šimková, Martin Luňák s manželkou a synem Augustem, Jan Buchta s manželkou, Jiří Just s manželkou, Markéta, Tomáš Homolář, Magdalena Valášková, čeledín Václav a služka Ludmila, Magdalena Moravcová, Jiří Jelínek s manželkou a dcerou Kateřinou, Jan Tuček s manželkou, Anna – služka, Pospíšil se ženou, Jan Bochníček s manželkou, Jan Hývl s manželkou, Kateřina – pachtýřka, Jiří Moravec s dcerou Kateřinou, Jan Šafář s manželkou, Jan Fanfulík, Pavel Hudec s manželkou, Dorota – vdova, Jan – sluha, Růžena – služka, Anna.

   Celkem 57 osob,lidé bohatí i chudí,největší sedlák ze vsi vedle podruhů a své čeledě…

K roku 1672 uvedu zprávu ze Sborníku historického kroužku /1895,str.126/ :

   „Misionáři naléhali na úředníky panské,by onomu utíkání poddaných,vyhýbajících se velikonoční zpovědi,učiněna přítrž. Z herese bylo r.1672 rozřešeno 7 osob. Přečasto byli nevědomí vyučováni katechismu,ačkoliv zprvu zdráhající se vyučování zúčastniti,k tomu museli být donucováni. Vyzpovídáno bylo 700 osob,z nichž někteří z celého života,k smrti připraveno 22 osob.“

V roce 1672 se uvádějí v Semtěši jako osoby podezřelé z kacířství :

Martina Hronka dcera, Jan Kopecký se ženou a dcerou, Lukáš Valášek se ženou,dcerou a synem, Lída – děvečka Doroty Knejskovské, Mikuláš – pacholek, Jana Černýho žena,syn a dcera, Jan Fanfulík se ženou, Jiřího Žilky žena,dcera a syn, Ondřej Jung se ženou a jeho tovaryš Kašpar, šafář Jan se ženou, Jiří Moravec se ženou a dcerou, Jan Batík se ženou a dcerou, Jan Bochníček se ženou, Vavřinec Pospíšil se ženou,synem a dcerou, Jan Tuček se ženou, Vít Bureš se ženou, Káča – děvka, Václav Moravec se ženou, Jan Buchta se ženou a dcerou, Václav Bochníček se ženou, Václav Šimek s dcerou, Jan Žilka se ženou, Adam – pacholek, Martin Podávka se ženou, děvka Anna, Tomáše Homoláře žena,slouha se ženou, Václav Novotný se ženou,krejčí Bartoloměj se ženou, Jiří Jelínek se ženou, Jan se ženou,podruhyně Mandelína, Bartoš Škape, Martin Luňák se ženou a Jan Šindelář se ženou – celkem 72 osob.

   Roku 1673 jsou zapsáni jen : Krčmář se ženou,starý Horálek a starý Žilka.

1674 už zapsali více jmen,jsou to : Jan Černý s manželkou a synem, Jan Žilka s manželkou a synem,pachtýř Ondřej s manželkou,šafář s manželkou, Pospíšil s manželkou a dcerou, Tuček s manželkou, Bartoloměj Sup s manželkou, Homolář s manželkou,manželka Podávkova. Toho roku je zapsána jako kacířka vdova Hronková se svou podruhyní.

   V záznamech z roku 1675 se opět objevuje větší počet osob,kteří se vzpírali konat povinnost ke katolické církvi :

Václav Moravec se ženou, Jan Buchta se ženou, Václav Bochníček se ženou, Vopěnka se ženou, Václav Štěpán se ženou a synem, Rosina Švestkova, Tomáš Hronek se sestrou a matkou, Adam – pohůnek, Václav Pokorný se ženou a dcerou, Kateřina – děvka, Jan Černý se synem a nevěstou, Pavel Hudec se ženou, Kateřina – děvka Holbáka, Václav – syn a Dorota – dcera Junka, Jiří Žilka se ženou a sestrou, Václav Řezník se ženou, David Tkadlec se ženou a dcerou, Jan Šafář, Václav Fíla se ženou, Jiří Moravec se 2 syny a nevěstou, Jan Batík se synem, Václav Hronek, Jan Bochníček s matkou, Vavřinec Pospíšil se ženou a synem,Jan Tuček se synem, Jan Burián se ženou, Mikuláš Švec s bratrem, Tomáš Homolář se ženou, Vít – slouha, Václav Kopecký se ženou, Anna – děvka.

   R.1676 jsou zapsáni:

Kateřina Buchtová s 2 dcerami,Markéta Bochníčková,Jan-syn Šimků,Marie-manželka bratra Šimkova,Alžběta Žilková,slouha Tomáš,Václav Knejsek s dcerou,Jan Černý,Mikuláš Vítek s manželkou,syn Jan a 2 dcery Jiřího Žilky,Jiří-syn Žilky s manželkou,Jan Šafář s manželkou,Kateřina Jungová se synem a dcerou,Ludmila-manželka Vodičky a jeho společník Matyáš,Anna Moravcová s 2 dcerami,Dorotka Podávková,Václav Hronek,Lukáš-syn Jana Tučka,Tomáš Homoláč,ovčák Václav s manželkou,starý Bartoloměj Škápa,Krčmář s manželkou a služebnými,pastýř s manželkou,Václav Procházka se žákem Nikodýmem,Jan Šubert s rodiči,Petr-mlynář.

   V roce 1677 je méně zapsaných:

Vávra,starý Pospíšil se ženou,Běta-žena Žilkova,Anna-stará chudinka,děvečka šenkýře.

   V r.1678 přibývají:

Sestra Václava Kovárnickýho,děvečka Jana Žilky Dorota,téhož služebník Jan,dále Tomáš Hronek,Ondřeje Junga manželka Kateřina.

R.1681 uvedena Veronika-dcera Knejskových.

V roce 1682 přibývají :

Kateřina Jungová,Markétka Smrčenská,manželka Bartoloměje Volejníka Anna,služka uzdaře Ludmila,Martin-syn Jiřího Žilky,manželka Martina Kateřina,sluha Buriana Burstla Matyáš,služka Václava Holávka Anna,Kateřina-manželka podruha Jiřího,manželka Jakuba Bareše.

   Rok 1683 je vynechán. V následujícím roce 1684 jsou za nespolehlivé označeni : Jan Pospíšil,Václav Junk,Alžběta-pastýřka,František-syn pastýře.

   Roku 1686 zapsali dva služebníky,a to : Jana,který sloužil u Holávka a druhého Jana,slouhy od pastýře.

   1687 – Jiří Lžičař,služka Magdalena od Moravce,Markéta-manželka pastýře.

   1688 zapsáni jen Vojtěch Brebera a manželka Sekery Kateřina.

   1689 to jsou : Anna Číšková,Kateřina Baršová,služka Dorotka od Horálkové,Charvátův služebník Jiří,dcera Charvátova Kateřina a Václav Víšek-podruh pastýře. K témuž roku uvedu opět zprávu ze Sborníku historického kroužku /1895,str.126/ :

   „V kraji čáslavském v době Velikonoční r.1689 konal missie P.Ondřej Marci S.J. Knih bludných odňal 15,jeden hospodář teprve po nemalém zdráhání vydal knihy zapovězené. Misionář,jak sám praví,byl by zajisté nalezl více knih zakázaných,kdyby nebyli neznámí lidé v okolí tamnějším rozhlásili : Že přišel jezuita,který hledá heretické knihy a i násilím je odnímá. Když tudíž přišel do vesnice Semtěše,jež pověstná byla hojností knih heretických,nenalezl zde knihy ani jediné.“

   Po několikaleté pauze nacházíme zápis až v r. 1695 :

Kateřina-rychtářka,Běta Kantorkova,Anna-podruhyně,Václav Charvát,Kateřina-žena,Matěj-syn,Dorota Doškářka,Kateřina-podruhyně u Čiháka,Meta-podruhyně i Buriána,Pavel-podruh,Mářa-děvka Hudcova,Mářa-děvka Říhova,Řehoř Mucek,Anna Holbabka,Běta slouhova,Jan-syn Černýho,Anna Hudcova,Jan-podruh,Kar.Čermačka.

   V následujícím roce 1696 je zápis nespolehlivých mnohem větší : 

Jan Šimek,Anna-žena jeho,Kateřina-dcera slouhy,Matouš-syn slouhy,Václav Říha,Václav Kovárnickej,Václav Pokornej,Anna-žena jeho,Matěj Černej,Lída-žena jeho,Martin Hudec,Anna-žena jeho,Jiřík-špitálník Bíbrův,Jiřík starej Žilka,Dorota stará Žilková,Jan Hudec,Anna-žena jeho,Jan-syn Pospíšila,Jan Koutecký Žilka,Anna-žena jeho,David Vodička,Kašpar-tovaryš jeho,Václav Svoboda,Dorota-žena jeho,Tomáš Podávka,Tomáš-podruh u Čiháka,Kateřina Čiháková,Jan Burian Kopeckej,Anna-žena jeho,Běta-dcera jeho,Jiřík Lžičař,Kateřina-žena jeho,Anna Kovárnického žena,Běta-dcera jeho,Matěj Herodes,Kateřina-žena jeho,Václav Charvát,Kateřina-žena jeho,Matěj-syn jeho,Anna-dcera jeho,Jan Novotný,Běta-žena jeho,Jiřík Herodes,Matěj Myslivec,Lída-žena jeho.

   Mnohem méně lidí je zapsáno u roku 1697 :

Anna-dcera Horálkové,Martin Černej,Lidmila-žena jeho,Jan-syn,Martin Hudec,Jiřík-syn Bíbra,Matěj Smrk,Jiřík starý Žilka,Dorota-žena jeho,David Vodička,Jan Hluma,Markyta-podruhyně u Svobody,Václav-špitálník u Podávky,Alžběta Novotná,Tomáš u Kovářů,Jakub u Černovského,Pavel-podruh u Buriana,Václav Kovárnický,Kateřina stará Pospíšilka,Kateřina Řehákova,Václav Charvát,Magdalena-dcera jeho.

   Roku 1700 je zapsán jen mladý Jan Pokorný,  r.1704 jsou uvedeni tři služebníci – vedle nich jako vyslovený kacíř Jiří Ptáček. V roce 1707 uvedli jen jednoho nehodného – ševce Erbala. R.1710 je zapsán další liknavec – Jakub Balán. Naproti tomu Martin Černý,Mikuláš Bareš /jemuž přezdívali Horálek/,Jíří Žilka a Lukáš Vokál jsou uvedeni jako kacíři. Kacířem je též v letech 1711,1713 a 1718 označen tkadlec Josef Kerner. K posledně uvedenému roku je jako kacíř ještě uveden Václav Pospíšil – jeho rodina se jako jediná musela ze Semtěše vystěhovat. Po letech se z této rodiny vrátila zpět pouze babička kvůli jakémusi dědictví. Byla již velmi stará a přišla z Berlína. Z Bílého Podolí se musel vystěhovat rolník z č.p.67.

   Zápisy podezřelých z kacířství končí. Je však jisté,že lid semtěšský vytrval u víry českých bratří i nadále. V únoru a v březnu 1753 pátral po kacířských knihách misionář Vít Vojtěch Santl. Našel hodně knih ve Vinařích a v Lipovci. U sedláka Jana Horáka zjistil,že otec Horáků koupil Žalmy,Nový Zákon,Ruční knížky,Harfičku – samé kacířské knihy- od nebožtíka Jiřího Černého ze Semtěše. Již dříve jsem se zmínil o misii P.Ondřeje Marci v r.1689. Jeho příchod byl včas do Semtěše avizován,takže ničeho nenalezl. Vrchnostenský rod Thunů byl totiž tajným přívržencem augšpurského vyznání,rychtáře a šafáře proto dosazovali téhož vyznání a přes ně se dostávaly informace o kontrolách,takže knihy bylo možno zavčasu schovat. Také královéhradecký biskup Jan Leopold Haye nedopouštěl ve své diecézi evangelíkům ubližovat.

   A tak se bratři a sestry dále tajně scházeli po lesích a stodolách,opisovali a ukrývali Písmo svaté – až konečně přišel rok 1781 – rok náboženské svobody.

 

Období  Tolerančního patentu

   Tomuto období však předcházela řada postupných reformačních kroků již za vlády Marie Terezie /1740-1780/,ty zásadní pak za vlády jejího syna Josefa II. /1780-1790/.

   Zásahy Marie Terezie do života katolické církve byly četné a hluboké. R.1747 zakázala vizitaci apoštolských nunciů. 1749 vyhlásila zákaz vyhlašování papežských bul bez souhlasu zeměpána, štolovým patentem z r. 1750 upravila sazbu poplatků za církevní služby. Zakázala četné pověry a pověrčivé modlitby,zrušila 23 svěcených svátků a 18 polosvátků /1753/, omezila zřizování nových klášterů, zrušila tzv.zpovědní krejcar /1767/, vydala patent o svěcení neděle /1770/.

   5.10.1773 vešel v platnost zákon o zrušení jezuitského řádu /tomu předcházelo zrušení jezuitského řádu v celé křesťanské církvi papežem Klimentem XIV./ Zrušení jezuitského řádu vyvolalo u mnoha lidí v našich zemích veliké naděje, bylo chápáno jako předzvěst dalších změn – tak zlou pověst měl mezi lidem ten nenáviděný vykonavatel a opora té nejtvrdší protireformace. Největší ohlas měl tento zákaz na českém venkově,mezi pronásledovanými evangelíky.

   Následujícího roku, přesně 6.12.1774,byl zaveden Všeobecný školský řád – počátek povinné školní docházky u nás. Roku 1775  se mezi lidem rozšířila fáma,že císařovna již vydala tzv.“zlatý“ patent,kterým by byla navždy zrušena robota a že jej vrchnost tají. Výsledkem této plané naděje bylo rozsáhlé povstání venkovských nevolníků na Náchodsku,Královéhradecku ,ale i Pardubicku a Chrudimsku. Lid táhl na Prahu,výsledek bitvy u Chlumce je všeobecně znám… Stejně tak dopadli i sedláci u Nového Bydžova a u Prahy…

   K dalšímu povstání došlo v r.1777 na Valašsku. Po misionářské provokaci o falešném patentu o náboženské svobodě došlo k rozsáhlému živelnému hnutí, které strhovalo celé vesnice,městečka i města.